Intervence #25: Baptiste Charneux

Lichen

Finalista Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 2019 Baptiste Charneux, působící dlouhodobě mezi Francií, Českou Republikou a od roku 2020 také Belgií, tvoří převážně v médiu keramiky a prostorové instalace. Pro výstavu v Oblastní galerii Liberec vytvořil novou sérii keramických soch doplněných o kovové a skleněné komponenty, volně inspirovaných básněmi které vytvořila Claude Cahun v díle Aveux non avenus z roku 1930. Objekty balancující na hraně uměleckého artefaktu a objektů zdánlivě přírodní povahy přináší do galerijního prostředí ozvěny mechem a lišejníkem obrostlých stromů z listnatých lesů severovýchodní Francie.

Baptiste Charneux (*1991, Charleville-Mézières) je francouzský vizuální umělec. Je absolventem Národní akademie výtvarných umění v  Caen. Je členem nezávislého uměleckého spolku Bubahof, který sídlí v pražských Strašnicích. Autorova převážně instinktivní práce a citlivé zacházení s  materiálem se realizuje v  drobných i velkoformátových keramických objektech a velkorysých instalacích, které někdy odkazují ke stavebním nebo konstrukčním prvkům, jindy nabývají takřka tělesných, organických forem. Výsledné práce jsou labyrintem vizuálních cest, pro které umělec nachází inspiraci v  architektuře, biologii, technice, ale také ve všedních předmětech nebo objektech populární kultury. V  České republice Charneux kromě menších projektů v  nezávislých prostorech představil svou práci především na samostatné výstavě v  Centru pro současné umění FUTURA (2018), vystavoval také ve Francii nebo Polsku.

Foto: Jan Kolský

zobrazit všechny fotky (14)

skrýt fotky

 Plísně

Jsem tady. Postavili mě ke zdi pokání. Mám změřit tloušťku, připočíst délku a šířku, vynásobit, spočítat všechny kameny?… Tyhle úkoly přenechám jiným. Počkám si na nejlepší sousto. Před tak vznešenými činy dokážu jenom snít, plísně, ve kterých může každý najít tvar svých lásek, zase ho ztratit a znovu najít, a mít oči jen pro něj (údiv z udivených pohledů, smutek a vztek, že se mu nedostává obecného uznání) až do dne, kdy on sám… Přemístění nepolapitelné duše zkalilo tajemství. Lidství si spletlo svůj obraz s přetiskem. Proměnlivá monstra (co to povídám?), výjev a v něm přilepená kůže boha, táhlý temný pot, palčivý otisk prstu, unikátní, nezvratný digitální důkaz.

Claude Cahun « Aveux non avenus » 1930.

Rozhovor kurátorky Veroniky Čechové s umělcem Baptistem Charneuxem o vzniku výstavy Lichen (lišejníky)

Veronika: Baptiste, v čem byla příprava této výstavy jiná než ostatní? Bylo to poprvé, co jsi tvořil pro prostor, který jsi před tím neznal. Tvoje díla zde vystavená také poprvé určitým způsobem napodobují přírodu…

Baptiste: Bylo to popravdě hodně složité, protože jsem tímhle způsobem pracoval poprvé. Obvykle strávím v daném prostoru nějaký čas, než do něj umělecky proniknu. To mi umožňuje lépe zapracovat svoje objekty a instalace do prostoru, ve kterém budou vystavené a který je bude definovat. Koneckonců všechny prvky, které tvoří výstavní prostor, hrají důležitou roli i v rámci zde vznikajícího díla.

Bylo to ale o to těžší, že můj námět vychází přímo z konkrétního kontextu venkovní krajiny. Konkrétně lesa nedaleko od domu, kde žijí moji rodiče a kde jsem zůstal loni na jaře „uvězněn“. Není vůbec jednoduché vyvolat v interiéru pocit venkovního prostoru, tím spíš, když jde o práci s přírodními živly.

Veronika: Jak spolu souvisí báseň Plísně z pera Claude Cahun, kterou sis vybral jako „motto“ pro svou výstavu, a díla, která návštěvníci uvidí v galerii?

Baptiste: Je třeba říct, že výstava je jen částečně inspirována krátkým úryvkem básně od Claude Cahun „Aveux non avenus“, která velmi poetickým a osobním způsobem popisuje skvrny plísně na zdi. Na tuhle báseň jsem si vzpomněl, když jsem se loni na jaře a na podzim procházel lesem v Ardennách na severovýchodě Francie. Les byl celý obrostlý mechem a jinou vegetací, pokrývající stromy a jejich kořeny, skály i zem okolo. Světlo bylo nezvykle intenzivní, paprsky jarního slunce nad obzorem se odrážely od zeleně, všude kolem se mihotalo světlo a vytvářelo skoro magickou a spirituální atmosféru. Připomněl jsem si tu známou hru, kdy hádáte, čemu se svým tvarem podobají oblaka, ale tentokrát nešlo o mraky, ale o ty mechové plochy. Zelené útvary všude kolem vytvářely nádherné abstraktní výjevy a mohl jsem v nich vidět, cokoli jsem chtěl. Vůbec nejzajímavější ze všech těch zelených organismů byl lišejník. Kromě toho, že má roztodivné tvary a barvy, patří jak do rodiny mykobiontů (hub), tak o fykobiontů (rostlin). Je extrémně odolný a taky je efektivní indikátor kvality ovzduší a půdy. Lišejník je živý organismus plný paradoxů. Je to parazit, který ničí svůj podklad, a na druhou stranu mu slouží jako přirozená ochrana a dodává mu potřebné prvky (vodu, minerály atd.). Navzdory krásným tvarům a barvám vyvolává lišejník nevoli snad u všech, ale přesto je užitečný.

Cítil jsem se tam stejně jako Claude, prohlížel jsem si detaily a jejich shluky, zkoumal jsem krásu chaosu, který si řídí jenom příroda sama. A tam vznikl důvod nebo minimálně „námět“ pro tuhle výstavu.

Veronika: Jaký efekt by měla v návštěvnících výstava vyvolat?

Baptiste: Od samotného počátku jsem dumal nad tím, jak tyhle detaily, které mě tak uchvátily (odrazy či záchvěvy světla, rozpínající se tvary, barvy, atd.), zpracovat bez použití lišejníku. A jelikož pracuji prostřednictvím přeneseného vyjádření, tak jsem si v rámci svého experimentu dovolil použít náhradní materiál a sklo v kombinaci s kameninou mi přišlo jako dobrá volba.

V podstatě jsem chtěl zrekonstruovat prostředí, které by od toho původního nebylo příliš vzdálené, ale zároveň by bylo jiné, tvořené formami na pomezí „organismu“ a „horniny“. Tvary formující horizont, hra s konceptem prázdnoty a přetékání. Vyvážená kombinace sochy a instalace. Na základě tohoto projektu jsem také zrevidoval svůj „modus operandi“. Klíčovou se pro mě stala otázka koncepce. Moje motivace nebyla jenom vytvořit scénu nebo do ní náležitě rozmístit objekty, ale také vyřešit problém, přinést nezvratné řešení jakési informační změti: mobilizovat prostor, který jsem nikdy neviděl, vytvořit specifickou atmosféru charakterizovanou různorodostí jednotlivých části „celku“. Celku vytvořeného rovnováhou hmot, variací světla a stínu a manifestovaného prapodivným porostem ze skla.

A jelikož mi jde o přenos osobní zkušenosti, doufám, že soubor vystavených skulptur navodí v lidech stejný pocit a vzpomínky, jaké jsem zažil já. Tato komorní výstava je tak vlastně pozvánkou na procházku a toulky touto novou, na první pohled možná neproniknutelnou krajinou, která nás ale vyzývá ke zkoumání jisté poetiky formy a prostoru. Prostoru, kde každý člověk, například Claude a já, „dokáže jenom snít, plísně, ve kterých může každý najít tvar svých lásek“.